Může se vlastně něco změnit tím, že se pokusím světu sdělit pravdu?


Warning: Illegal string offset 'keywords_time' in /data/web/virtuals/128387/virtual/www/domains/konspirace.cz/wp-content/plugins/internal_link_building.php on line 103

Warning: Illegal string offset 'keywords_time' in /data/web/virtuals/128387/virtual/www/domains/konspirace.cz/wp-content/plugins/internal_link_building.php on line 103

Sešir

Může se vlastně něco změnit tím, že se pokusím světu sdělit pravdu o tom, co se stalo a co se pořád děje? Má vůbec smysl se do něčeho pouštět, nebylo by lepší se na všechno vykašlat a někde v klidu dožít? Ale jak bych po tom všem mohla vůbec v klidu žít? Někdy, když poznáte nějakou velmi bolestivou pravdu, o které nechcete vědět, přestože někde hluboko tušíte, že přesně tak to je a děje se to a vy s tím vůbec nic neuděláte, nemůžete jen tak sedět a nic nedělat. Většinou se jen třesete strachy, začnete být paranoidní a váš osobní život, který jste si tak úžasně užívali, se vám rozpadne, možná právě tím, že o něčem hrozném víte, ale nejste schopni o tom přímo a narovinu hovořit, skrýváte to v sobě a dusíte. Je to tlak, který vás zaživa ničí a vy se mnohdy cítíte provinile jen za to, že jste se o tom něčem dozvěděli. Nenávidíte se za svou zvědavost a nic v životě vám už nedává smysl, ztrácíte veškerou chuť a vůli se čemukoliv věnovat. Z toho, co jsem před lety zjistila, se mi zhroutila celá má existence. Přišla jsem o milujícího manžela, kterému jsem se sama ani nedokázala svěřit, s rodiči jsem pouze v občasném kontaktu a většina mých přátel by si přála mě nikdy nepoznat. Až tak moc mi změnilo život tajemství, o kterém jsem se dozvěděla v podstatě náhodou.

Nejsem silný člověk, nikdy jsem se za něj nepovažovala. Ale vždycky jsem zvládala fungovat tak, jak to po mně bylo požadováno a jak mě to naučili. Vychodila jsem školu, udržovala kontakty s kamarády, po nějaké době jsem si našla i příjemné zaměstnání a milujícího přítele. Nevěřila jsem, že by se mi mohlo přihodit něco tragického, a to ani když jsem byla několik týdnů zavřená v nemocnici kvůli slabým ledvinám. Prostě jsem se držela, měla jsem ráda lidi ve svém okolí, byla jsem ráda na světě a snášela jsem takové ty každodenní starosti, se kterými se v průběhu stárnutí potýká každý člověk. Těšila jsem se, až si časem založím vlastní rodinu, o kterou se budu starat a které předám to nejlepší ze sebe. Neřešila jsem velká témata, která nám předhazovala televize, o válkách, krizích, atentátech a podobných věcech, které se zdály být tak vzdálené od mého malého života. Ale jednoho dne jsem poznala, že tyhle věci, které jsou pro některé cynické lidi přirozenou činností, ode mě vůbec vzdáleny nejsou. Že já jsem jejich součástí, že i moje ignorace tomu všemu prospívá.

Nechci už víc psát o tom, o co všechno jsem přišla, v jakém stavu jsem se ocitla poté, co jsem omylem přišla na praktiky, které jsou stejně strašné jako to, co lidé s oblibou sledují ve filmech. Mám beztak dojem, že celý ten systém produkované zábavy má lidi otupit, učinit je lhostejnými vůči násilí, aby nepoznali rozdíl mezi realitou a filmem. Zkusím se raději více rozepsat o události, která z pracující a milující manželky udělala trosku, která už raději ani nežije ve své vlasti. Ne že by to kdekoliv na světě bylo jiné.

Kdysi jsem měla kamarádku. Byla to hodná a chytrá holka, doktorka filozofie. Jmenovala se Linda, příjmení z pochopitelných důvodů chci vynechat. Nevídali jsme se příliš často, měla daleko méně času než já, navíc mi bylo jasné, že vysokoškolsky vzdělaná žena má své ambice, které chce naplnit. Byly jsme však v dlouhodobém kontaktu a nejméně jednou dvakrát za rok jsme si zašly popovídat u vína. Mluvila jsem převážně já, Linda většinu času mlčela, věděla jsem, že dělá pro policii nějaké psychologické poradenství, profily pachatelů a podobné věci. Ale nevadilo mi to, byla jsem ráda, když mi někdo naslouchal, mně a mým ženským řečem o tom kdo kde s kým dělal co, jak se ke mně chová můj přítel, kterého jsem si později vzala, a další malichernosti. Lindě to nevadilo, dokonce se mi občas i zdálo, že to všechno poslouchá ráda, že si u toho dokáže odpočinout od své práce. Jednou jsem jí nabídla, že by k nám občas o víkendech mohla jezdit na chatu. Připadala jsem si strašně vlezlá, ale chtěla jsem Lindě nějak pomoci a nabídnout jí svou podporu, i když jsem věděla, že pro ni budu asi jen slabou útěchou. Linda souhlasila, bylo na ní vidět, že si potřebuje odpočinout. Znala jsem Lindin pohnutý osud, když jí bylo deset let, byla její sestra, které v té době bylo sedmnáct, zavražděna. Možná proto se Linda rozhodla pomáhat policii s případy vrahů a násilníků, ale jak jsem později zjistila, nešlo jenom o tuto činnost. A nepracovala pouze pro policii, což jsem objevila až mnohem později a stalo se to příčinou mého vlastního životního selhání. Nevyčítám jí to, na jejím místě bych udělala to samé. Vlastně se tímto webem snažím o to samé, o co se pokusila Linda. Dát lidem vědět. Můj způsob je možná amatérský, špatný nebo nedostatečný, ale nemohu v sobě dusit to, co se Linda snažila držet pod pokličkou tolik let. Je mi líto, že to musela snášet tak dlouho a žít jakoby nic. Je mi líto všech lidí jako byla Linda, kteří musí pokračovat ve své práci, přestože cítí, že je to špatné, že slouží jednomu zlu ve válce proti jinému zlu.

V roce 2007 měla Linda autonehodu v Rakousku. V té době byla těhotná a se svým manželem tam byla na dovolené. Ani jeden z nich to nepřežil. Prostě jenom tak zemřela, aniž by mohla dát svému dítěti život. V posledních dvou letech byla veselá a mnohem hovornější než dřív, také jsme se častěji vídaly, se svým mužem za námi jezdila na chatu a mám s tím spojené krásné vzpomínky. Působila dojmem, že celý svůj předchozí život pověsila na hřebík a pokusila se o nový začátek. Byla jsem ráda, i když jsem v té době ještě netušila, co přesně ji tak trápilo. Když zemřela, zasáhlo mě to, bylo to v době, kdy jsme s manželem také uvažovali o dítěti, a já si hned představovala všechny různé katastrofy, které se nám mohou přihodit. To, co se mi stalo, jsem ale předvídat nemohla, protože jsem se domnívala, že se to děje právě jen ve filmech.

Někdy na jaře 2008 jsem vyklízela chatu. Kvůli nedostatku financí jsme ji museli s manželem prodat. Mrzelo mě to a překvapilo, vždycky jsme byli v placení dluhů svědomití, ale manžela vyhodili z práce a potřebovali jsme splácet hypotéku na byt. Dodnes lituji toho, že jsem si smlouvu nepřečetla lépe a že jsem dala na vábivou reklamu, ale tehdy jsme chtěli mít větší byt s pokojem pro dítě, které jsme si chtěli pořídit. Na chatě se za ta léta nashromáždilo hodně krámů, mnoho z těch věcí jsem vůbec nepoznávala, protože je tam pozapomínali přátelé, kteří tam za námi jezdili. Při odklízení jedné skříně jsem si po jejím odsunutí ode zdi všimla, že za ní byl zastrčený nějaký zapomenutý sešit. Sebrala jsem ho a začala v něm listovat.

Zprvu jsem měla dojem, že se jedná o vtip, že je to možná sešit o nějaké táborové hře, který tam zapadl, když k nám jeli na návštěvu přátelé s už většími dětmi, které si rády hrají na všechno možné, ale způsob, jakým to bylo napsáno vyvracel dojem, že by to mohlo psát dítě. Poznámky v bloku byly trochu morbidní a objevovaly se tam výrazy a slova, která jsem musela hledat ve slovníku. Ale když jsem to dočetla a podrobněji si prohlédla rukopis, poznala jsem Lindino písmo. Své poznámky mi za skříň musela schovat během některé ze svých návštěv. Nejméně rok, ale zřejmě o něco déle, byly schovány za skříní na chatě nedůležité ženské jako já.

Věci, které jsem se dočetla, mi převrátily život vzhůru nohama. Cítila jsem strach a zhnusení, posléze pochopitelně i vztek, nejen na naši vládu, i na všechny ostatní vlády na světě, na lidi, kteří ve jménu svých zemí a národů vraždí jiné, ale v první chvíli i na Lindu, že své poznámky přenechala zrovna mně a ne někomu jinému. Proč zrovna já, ze všech lidí, mám znát její tajemství? Vždyť jsem úplně obyčejná, nejsem nijak zvlášť chytrá, ani nemám žádné potřebné kontakty, abych s tím mohla něco udělat. Tehdy jsem ani nechtěla. Snažila jsem se uklidnit, nemyslet na to. Sešit jsem schovala a byla jsem rozhodnutá na něj zapomenout. Ale nešlo to, častokrát jsem si ho pročítala znovu a znovu, abych se ujistila o hrůznosti jeho obsahu, poté jsem procházela internet a hledala cokoliv, co by Lindina slova potvrdilo. Začala jsem hodně pít, přišla jsem o práci, s manželem jsme měli více konfliktů než kdy dřív. Připadala jsem si osamělá, zdálo se mi, že jsem sama mezi falešnými lidmi, kteří jeden druhého nenávidí a ze všech nejvíc každý nenávidí mě, protože vím něco, co bych vědět neměla. Trpěla jsem depresemi, nechutenstvím a vyvinulo se u mě mnoho fóbií, hlavně strach z volných prostor. Z bytu jsem vycházela méně a méně, až to manžel nevydržel a dal mi na výběr. Buď se vzpamatuji, nebo mám jít. To mě zranilo ještě víc a viděla jsem v tom celosvětové spiknutí vůči mé osobě. Pryč byla jakákoliv láska, zůstalo jen všemožné podezřívání.

Nemohla jsem to už vydržet. A zároveň jsem to nemohla nikomu říct. Jednoho dne jsem odešla z bytu, vybrala všechny své peníze a opustila republiku. Nějaký čas jsem jezdila po místech, které byly uvedené v zápisníku, v podstatě slepě jsem se vydala hledat pravdu. Bylo to, jako by má deprese byla nahrazena obsesí. Nakonec jsem ale od hledání svědků, míst a důkazů upustila. Především z finančních důvodů, nemohla jsem si dovolit cestovat všude, také jsem byla už vyčerpaná tím nekonečným pachtěním se za něčím. Usadila jsem se mezi lidmi, kteří by se dali označit asi za alternativní, nevím jak to popsat, ani se mi nechce je někam zařazovat. Bylo to společenství lidí, z nichž každý měl svůj důvod, proč opustil běžný život. Někdy z vlastní vůle, jindy byl okolnostmi nedobrovolně přinucen.

Mé nepříjemné nálady ale nepominuly. Během jednoho opilého záchvatu jsem dokonce Lindin sešit, který jsem stále vozila s sebou, roztrhala a spálila. Myslela jsem si, že mi to pomůže, měl to být nový začátek. Ale i Linda si přála nový začátek, přesto nezvládla zapomenout. Stejně tak já. Stále jsem se v noci budila hrůzou, že po mně neustále někdo jde. Této paranoii jsem se nikdy nedokázala zbavit. Jen několik dní po tom, co jsem sešit zničila, jsem začala nově přepisovat, co jsem si z něj pamatovala. Nakonec jsem rozhodla pro ten možná nejzoufalejší krok, ale po těch letech, co mě mé tajemství tížilo, jsem se rozhodla ho zveřejnit pro kohokoli, kdo o něj má zájem. Možná je to zbytečné a hloupé. Ale snažím se udělat cokoliv, co mohu. Snad proto, že doufám, že někdo odhalí celou pravdu. Já to nebudu, protože ji ani neznám.

Protože s počítačem moc neumím, požádala jsem o realizaci těchto stránek známé z internetu. Pokud toto čte někdo, kdo by mě snad chtěl hledat, prosím, nechte na pokoji autory stránek. Nevědí, kde mě najít, nevědí ani víc, než je zde uveřejněno.

About admin